Vše, co se můžete naučit na internetu

Businessman and questions

Rubrika Nezařazené

Tři překážky na cestě k samostatnému učení

Na první pohled by se mohlo zdát, že není nic, co by se dnes člověk nemohl naučit sám – pokud na to má chuť, dostatek času a přístup k internetu. Desítky serverů nabízejí online kurzy za nízké ceny nebo zcela zdarma, videí a stránek s návody a tutoriály je nespočítaně. Je tomu tak ale doopravdy? Opravdu se může dnes kdokoliv naučit cokoliv?

Překážka první: Bludiště informací

Prvním klackem hozeným pod nohy vzděláníchtivého nebožáka je sama nepopsatelná rozlehlost internetu a dat v něm obsažených. Najít aktuální a přesné informace o tom, co nás zajímá, může být někdy pořádný oříšek. Čím specializovanější je obor, do kterého se snažíme proniknout, tím je pravděpodobnější, že bude používat specifickou terminologii. A otázka jak najít něco, když nevím, jak se to „něco“ vlastně jmenuje, už způsobila nejednu bezesnou noc.

Jednoduché to není ani s výběrem kurzů. Jejich skutečný přínos se často dá posoudit až po tom, co je absolvujeme – a to už je pozdě, protože ztracený čas a peníze nám nikdo nevrátí. Jak posoudit kvalitu lektora, když sami nic neumíme? Kdo poradí, zda věřit lidem, kteří nás z videa nepřirozenou dikcí doprovázenou podivným rozhazováním rukou přesvědčují o své odbornosti?
A tak, místo toho, abychom se učili to, co chceme umět, učíme se, jak do Googlu zadat dotaz tak, aby výsledky nebyly úplně k ničemu, a trávíme hodiny pročítáním diskuzí, abychom se naučili odlišovat zrno informací od plev SEO žvástů…

Překážka druhá: Kolikrát jsi člověkem?

Znám jednoho inženýra, strojaře, už mu minula čtyřicítka a posledních pár let je bez práce. Aby se udržel v oboru, musel by se učit. Aby se mohl učit, musel by umět anglicky. Jenže on na jazyky nikdy moc nebyl, proto vystudoval strojařinu…

Na rovinu: je to peklo. Sotva totiž člověk překoná první překážky, začne se trochu orientovat v problematice a osvojí si správné názvosloví, tak zjistí, že ty opravdu zajímavé a důležité zdroje jsou často pouze v angličtině. A smutnou skutečností je, že s tou mají u nás problém nejen lidé, kteří jsou ještě dnes schopní bez zaváhání ve tři hodiny ráno zapět Kaťušu, ale i ti, kteří se v životě jiný cizí jazyk než anglický neučili.

A tak, místo toho, abychom se učili to, co chceme umět, učíme se znovu pravidla anglické gramatiky, hledáme slovíčka ve slovníku a trápíme se s texty, které ani po třetím přečtení nedávají smysl…

Překážka třetí: Hned se do toho pustím, jen se ještě na něco podívám…

Psát na internetu o prokrastinaci je jako vozit do Atén plné vagóny sov. Technologický pokrok nás zaskočil. Naše smysly byly statisíce let optimalizovány pro život trávený střídavě vyhrabáváním kořínků a útěkem před hladovými šelmami. Se záplavou podnětů, kterým jsme nyní vystaveni, se vyrovnáváme jen obtížně.

Paradoxně se tak často dostáváme do situace podobné té, v níž se ocitl zpupný lýdský král Tantalos: čím více informací máme na dosah, tím méně jsme schopní se něco efektivně učit.

A tak, místo toho, abychom se učili to, co chceme umět, učíme se, jak se při tom nenechat svést z cesty lákadly sociálních sítí, televize, jídla, blogů a pornografie…

Dekonstrukce konstruktivismu

S nemalou dávkou zjednodušení bychom mohli říct, že řešení tří zmíněných problémů je nasnadě: naučit se hledat a kriticky posuzovat informace, naučit se dobře anglicky a naučit se ty správné triky, kterými umravníme prokrastinaci. A protože se jedná o věci zcela základní (a protože pokračujeme v nemístném zjednodušování), mohli bychom také očekávat, že si je vezme na starosti základní škola. Ne, nebudu vás napínat: nebere.

V poslední době málokteré slovo slýchám v souvislosti s učením tak často, jako „konstruktivismus“. Z pohledu pedagogické a didaktické teorie je konstruktivismus sexy. Pomáhá vychovávat přemýšlející, iniciativní a prakticky zaměřené osobnosti. Jak je tomu ale ve skutečnosti? Jeden příklad z mnoha: ve škole, kterou navštěvují moji synové, se v hodinách takzvané informatiky takzvaně učí tím, že opisují ve Wordu školní řád. Děti, které dokážou nové věci vstřebávat tempem, nad nímž můžu jen závistivě lapat po dechu, jsou odsouzeny k procvičování mechanické rutiny. Škola selhává ve svém nejdůležitějším poslání: nedokáže je připravit na svět, který očekává, že se celý život budou učit – sami, rychle a neustále.

Maria Andersenová si ve své prezentaci o hře učením klade otázku: „Jak mohou někteří moji žáci, kteří zdánlivě nejsou s to poradit si se základními matematickými příklady, řešit ve hrách komplexní úkoly, které vyžadují dobrou paměť, logické myšlení, týmovou spolupráci a schopnost strategického uvažování?“ Přál bych si, aby si tu samou otázku pokládali i tvůrci rámcových a školních vzdělávacích programů.

Bylo by krásné, kdyby učitelé žáky místo obsluhy softwaru, který bude napřesrok zastaralý, naučili najít si na internetu návod jak tento software používat. Nebo návod jak postavit řiditelného draka, vypěstovat fazoli nebo udělat infografiku s časovou osou třicetileté války. A kdyby to s nimi, poslušni zásad konstruktivismu, i prováděli. A, když už jsme v tom (kromě nemístného zjednodušování také nemístně přeháníme), bylo by krásné, kdyby je to všechno učili anglicky.

Potom by totiž ze škol vycházelo mnohem víc lidí, pro které opravdu není problém naučit se vlastními silami cokoliv. Zatím tomu tak podle mě není.

Líbil se vám článek? Pochvalte nás na sociálních sítích!

Komentáře